Sebeobsluha a samostatnost dětí

v mateřské škole

ZAJÍMAVOSTI | -RED- | 2022_04_duben

Vstup do první třídy základní školy je pro dítě velkou změnou. Přestává být malým dítětem, stává se školákem a je potřeba jej pro tuto životní roli náležitě vybavit, a to nejen materiálně, ale i sociálně.

Rodiče a pedagogové by měli mít na zřeteli, že pokud má dítě tuto situaci zvládnout bez větších problémů, je potřeba, aby bylo nejen sociálně zralé, ale mělo také dostatečně silný pocit sebehodnoty a bylo schopné se během dne o sebe samostatně postarat. Tyto kvality jdou spolu ruku v ruce.

Podle psycholožky Šárky Mikové se sebehodnota dítěte rozvíjí od útlého dětství a skládá se ze dvou složek: sebeúcty (jak se mám rád) a kompetentnosti (co už umím a zvládám). Ačkoliv je rozvoj sebehodnoty primárně v rukou rodiny, jako pedagogové na tom máme také svůj podíl, jelikož s dětmi trávíme velkou část dne, a proto je důležité tuto oblast nepodcenit.

Čím více činností si děti osvojí a čím více zvýší svoji kompetentnost, tím větší je pak jejich touha po dalším seberozvoji. Díky prožitému úspěchu u dětí roste sebeúcta a následně i sebehodnota.

Samostatnost a sebeobsluha

V podstatě v jedné větě byla podpora samostatnosti a sebeobsluhy shrnuta Marií Montessori: "Pomoz mi, abych to dokázal sám."

Děti se rodí závislé na pomoci dospělých, ale s přibývajícím věkem roste jejich potřeba se osamostatnit. Úkolem vychovatelů není dělat věci za děti, ale pomoct jim, aby činnosti zvládaly samostatně a nezávisle na dospělých.

Potřeby dětí a touha se co nejdříve osamostatnit však není u všech dětí stejná. Kromě prostředí, ve kterém vyrůstají, na to má vliv i jejich povaha a tím i vrozené předpoklady pro činnosti. Velmi podrobně se tomu věnuje Šárka Miková ve své knize Nejsou stejné: jak díky Teorii typů porozumět dětem i sami sobě. Jsou děti, které si už od narození jdou za svojí potřebou svobody, a hned jak je to možné, snaží se být samostatné. Jiné děti zase potřebují vědět, že si umí v různých situacích poradit, a nabývají tak na kompetentnosti. Další děti mohou mít strach z neúspěchu, nejsou třeba příliš zručné, ale nedělá jim zase problém dodržování pravidel a úklid hraček a řád v mateřské škole jim velmi vyhovuje. Ať tak či onak, ve všech případech je důležité snažit se děti podporovat, pomáhat jim v osamostatňování, sebeobsluze, ale vždy musíme přistupovat k dětem individuálně a vycházet z jejich vrozených schopností a stávajících dovedností.

Úloha mateřské školy

Jak zmiňoval již profesor Matějček, jednou z funkcí předškolního vzdělávání je rozvoj návyků a dovedností. Velkou část základních návyků by mělo mít dítě vypěstováno již z rodiny, ale ne vždy se to podaří, vzhledem k odlišnému stupni vývoje a také odlišným výchovným principům každé rodiny. Úlohou předškolních pedagogů je tyto návyky v mateřské škole rozvíjet a upevňovat. Podle Matějčka je totiž velká naděje, že pokud si děti osvojí správné návyky v předškolním věku, už to v životě nezapomenou.

V činnostech se proto snažíme už od začátku ukazovat dětem správný postup a zavádět jistý režim už od prvního dne. Na začátku školního roku dítě spoustu činností ještě nezvládne, a tak po jednotlivých krůčcích trpělivě postupujeme krok za krokem k nabývání sebevědomí a osvojování dovednosti.

Pokud je to možné, snažíme se zajistit dětem takové podmínky, aby mohly zažívat co nejvíce pozitivních pocitů, a eliminujeme neúspěch. Proto dítěti s činnostmi, které ještě není schopno zvládat, pomůžeme. Doprovodíme jej na toaletu, pomůžeme s oblékáním apod. Děláme věci společně, společně naléváme vodu z konvice, společně utíráme rozlitý nápoj. Po malých krocích ubíráme na naší iniciativě a přenecháváme více zodpovědnosti dítěti. Pomoc dítěti nevnucujeme, učíme jej, aby bylo samo schopné přijít si požádat o to, co potřebuje. Za každý, i sebemenší úspěch by mělo přijít povzbuzení a ocenění. Je dobré upozornit dítě na to, jak se zlepšuje.

Při předávání zpětné vazby oceňujeme dovednost dítěte, nehodnotíme jej samotné. Tedy "nešikulkujeme", ale předáme uznání slovy: "Dnes jsi to zvládl jen s malou dopomocí" nebo "Tentokrát jsi to zvládl už úplně sám!" Můžeme ocenění doplnit nějakým vhodným rituálem, například plácnutím, potřesením ruky. Pokud budeme postupovat takto krok za krokem, dítě bude nabývat důvěru v sebe sama a ve své schopnosti a zároveň se bude prohlubovat vztah mezi dítětem a pedagogem. Je důležité dítě ocenit i jen za snahu. Podporujeme dítě k úspěchu.

Oblasti, v nichž bychom měli rozvíjet samostatnost

Komunikace

V mateřské škole využíváme principy Efektivní komunikace, tedy takové komunikace, kdy dáváme najevo partnerský rovnocenný přístup. Pomáhá tomu, když se snížíme na úroveň dítěte, oslovíme jej jménem, udržujeme oční kontakt a mile a zdvořile vzneseme svůj požadavek. Nesmíme zapomenout užívat slovo "prosím". Tímto jdeme dětem příkladem a učíme je vhodné komunikaci.

Nezbytným krokem v osamostatňování je naučit dítě umět si říct o pomoc. Pomoc dětem automaticky nenabízíme, ale vyčkáváme. Dáme mu prostor, aby si o pomoc mohlo požádat samo. Ne všechny děti jsou k tomu však vedeny z rodiny, navíc mohou být stydlivější povahy, takže opět přistupujeme k dítěti individuálně, a pokud si opravdu v dané situaci neví rady, nabídneme mu pomoc sami. Postupně jej učíme srozumitelně vyjádřit svoje potřeby a přání.

Hygiena

Dítě nastupující do mateřské školy by již mělo být schopné uvědomit si včas svoji potřebu a dojít si na toaletu. V mateřské škole s dětmi prohlubujeme a upevňujeme základní hygienické návyky a vzhledem ke věku a schopnostem je vedeme ke správnému a samostatnému použití toalety, toaletního papíru, mytí rukou a použití ručníku. Děti si myjí ruce nejen po toaletě, ale i po příchodu z venku, před jídlem a po jídle. V některých mateřských školách je zvykem i čištění zubů po jídle. Ačkoliv kvalita vyčištění nebude v tomto věku ještě velká, jde o pěstování správných návyků, ať už pro všechny, nebo jen pro děti, které mají tento návyk z rodiny. V rámci hygieny je důležitou součástí sebeobsluhy také použití kapesníku. Dítěti můžeme pomoct jak na to a opět je učíme, aby se obstaralo samo, včetně vyhození kapesníku do koše.

Stolování

V oblasti stolování se postupy mateřských škol hodně liší. Někde je malá spoluúčast dětí při jídle, jinde si naopak děti i nalévají polévku nebo krájí ovoce a zeleninu a mažou chleba. Pokud je to v rámci hygienických norem jen trochu možné, zde platí: čím více samostatnosti, tím lépe. V každém případě si však děti připravují svoje místo u stolu - prostírání, příbor, hrnek s nápojem. Pro jídlo si chodí za paní kuchařkou, zbytky z oběda jsou schopné shrnout lžící do mísy. Své místo si potom opět uklidí, mohou si utřít prostírání a samozřejmě odnést všechno špinavé nádobí. Po celý den by děti měly mít zajištěn neomezený pitný režim, takže si kdykoliv mohou dopustit čaj z várnice nebo nalít vodu z konvice.Učíme děti předcházet zbytečným nehodám, například že hrnek je dobré nenalévat plný, že nepijeme za chůze apod. Děti by měly vědět, kde jsou papírové utěrky pro případ nehody, a ve větší míře se o to postarat. I tady platí, že dětem správný postup ukážeme, později jen dopomůžeme a postupně snižujeme míru našeho zapojení a přenecháváme jim zodpovědnost za situaci.

Při námětových hrách si děti mohou ve svých kuchyňkách potom správné návyky trénovat, hostit další děti i paní učitelku, správně prostřít, připravit příbor apod. Hra a prožitek z ní je pro děti tím nejlepším prostředkem, jak se něco naučit.

Sebeobsluha

Děti vedeme k samostatnému oblékání a svlékání. Oblečení, které je naruby, můžeme děti učit převracet formou hry, stejně jako skládání oblečení při převlékání do pyžamka. Může se stát, že dítě probuzené po poledním odpočinku může být ve fyzické nepohodě. Je dobré na to brát zřetel a v těchto chvílích dítěti pomoci a dostat jej co nejdříve do pohody. Obouvání a zouvání bot mohou dětem usnadnit nálepky na vnitřních stranách bot, které se na sebe "dívají". Existují však dokonce speciální samolepky, díky kterým dítě pozná, jak boty správně patří, musí totiž správně spojit rozpůlené zvířátko. Pro děti je někdy problém poznat své vlastní oblečení, proto i tuto oblast mohou usnadnit samolepky se jménem a vlastním motivem, které jsou i pratelné a dají se znovu pořídit. Můžeme to dát rodičům jako doporučení.

Pokud jsme požádány o zapnutí zipu, uděláme tu nejtěžší část, potom dítěti vedeme ruce - nejprve nahoru, pak dolů - a příště opět vyzkoušíme, co už zvládne samo. Neděláme činnosti za děti. Můžeme jim činnost předvést a později už to necháváme více a více na nich.

Tuto oblast můžeme velmi dobře rozvíjet i při hrách a výtvarných činnostech.

Společenské chování

Úklid hraček je také důležitou součástí rozvoje samostatnosti. Nejlepší je, když děti po dokončení aktivity hračku ihned vrátí, ale v praxi to samozřejmě není tak jednoduché dodržet. Paní učitelka má však většinou přehled o tom, kdo si s čím hraje, případně děti budou vědět. Zodpovědnost za vlastní věci platí nejen u těch osobních, ale i u těch společných. Navíc je pro děti mnohem lepší, pokud uklízí průběžně. Velký závěrečný úklid je pro ně náročný, protože nedokážou dohlédnout jeho konce, neumí si nepořádek systematicky rozložit a mohou pak propadat frustraci nebo nevědí, odkud začít. V mateřské škole je však výhodou, že je ve třídě dětí hodně, a tak místo zodpovědnosti za věci můžeme rozvíjet jiné složky jejich osobnosti a vést děti ke spolupráci při závěrečném úklidu.

Základy slušného chování asi není potřeba ani zmiňovat. Pozdravit, poděkovat, poprosit. Děti se učí primárně nápodobou, takže správný příklad pedagoga je v tomto případě nezbytný.

K podpoře správných návyků nám samozřejmě slouží i pohádky. Po přečtení pohádky s dětmi je dobré pohádku rozebrat, promluvit si o jednotlivých postavách a jejich chování, zhodnotit motivy postav a pohádku třeba i rozpracovat do projektu, pokud je to téma, které by pro děti mohlo být přínosné. S příběhem se dá skvěle pracovat a v mateřské škole je báječné prostředí pro jeho využití.

Mgr. Marcela Andrašší

Ilustrace Markéta Knorová a Alžběta Moravcová

Použité zdroje:

BEDNÁŘOVÁ, Jiřina a Vlasta ŠMARDOVÁ. Diagnostika dítěte předškolního věku: co by dítě mělo umět ve věku od 3 do 6 let. 2. vydání. Ilustroval Richard ŠMARDA. Brno: Edika, 2015. Moderní metodika pro rodiče a učitele. ISBN 978-80-266-0658-1.

MATĚJČEK, Zdeněk. Co, kdy a jak ve výchově dětí. Vyd. 6. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0519-7.

MIKOVÁ, Šárka. Ani mámy nejsou stejné: jak si mateřství užít, ne ho jenom přežít. Praha: Mea Gnosis, 2019. ISBN 978-80-270-6732-9.

zdroj: Informatorium: časopis pro výchovu dětí od 3-8 let v mateřských školách a školních družinách. Praha: Portál, 1993-. ISSN 1210-7506.

7 tipů, jak naučit malé dítě smrkat

ZDRAVÍ | -RED- | 2022_03_březen

Rýma je nepříjemná pro dospělého, natož pro dítě. A může být i nebezpečná - to když se jí včas nezbavíme a přeroste třeba v zánět dutin nebo středního ucha... Proto je tak důležité naučit už nejmenší děti správně smrkat.

"Vypadá to jednoduše, ale pro malé dítě je velmi těžké pochopit 'princip smrkání'. Proto je dobré výuku této dovednosti neodkládat a začít s ní už ve věku 8 až 10 měsíců, kdy u dětí nastává v rámci motorického vývoje intenzivní období nápodoby. Velkým pomocníkem může být právě vodní prostředí, kde děti učíme vydechovat do vody - ústy i nosem. A protože voda tvoří přirozený odpor, není pro dítě nijak jednoduché ho překonat. Proto je i dýchání do vody součástí základních plaveckých dovedností. Ostatně pro malé děti je náročné i obyčejné foukání do předmětů, které leží na hladině. A právě tyto na pohled jednoduché aktivity představují ten nejlepší trénink, jak děti formou hry naučit ovládat vydechování nosem, které se pak dobře uplatní při smrkání," vysvětluje Štěpánka Štrougalová z Baby Clubu Juklík, dětského centra, které je od roku 1988 průkopníkem v metodice kojeneckého plavání.

1. Štěstí přeje připraveným

Nácvik smrkání je dobré zkoušet preventivně ještě v době, kdy rýma nehrozí. Dítě je v dobrém rozmaru, zdravé, vyspalé a vše bere jako hru. V době, kdy by mělo odřený a plný nos, by mu nejspíš vydechování nosem do vody a nácvik smrkání moc zábavné nepřipadaly.

2. Nosní dírky střídejte

"I mnohým dospělým se může hodit rada, že smrkat najednou z obou nosních dírek není úplně výhodné, protože přitom dochází k zaléhání uší. Proto je mnohem lepší naučit děti smrkat vždy napřed z jedné nosní dírky a pak z druhé. Pomůže, když přitom dítěti přikryjeme ústa," doporučuje Štěpánka Štrougalová.

3. Hravé učení

Při výuce vydechování využijte například napodobování projevů zvířat. Děti budou velmi rády předvádět a zkoušet, jak štěká pejsek, mňouká kočka, ale i jak funí ježek nebo troubí slon.

1. Štěstí přeje připraveným

2. Nosní dírky střídejte

3. Hravé učení

-red-

zdroj: Informatorium: časopis pro výchovu dětí od 3-8 let v mateřských školách a školních družinách. Praha: Portál, 1993-. ISSN 1210-7506.

Školní knihovna nesmí zůstat zapomenutým prostore

OSOBNOSTI | MGR. MARIE TĚTHALOVÁ | 2021_08

Hana Holubkovová knihami žije. Povídala jsem si s ní o tom, jak můžeme knižní svět otevřít dětem, co kromě knih nabízejí veřejné knihovny a proč je pro děti důležité, aby měly knihu vždycky po ruce.

Budeme si povídat o čtení a o knížkách. Co tyhle věci znamenají pro nás?

Jsem knihovnice a překladatelka a vy jste redaktorka a překladatelka. Pro nás obě je to v první řadě obživa. (usmívá se) I mnohá další povolání jsou spojená s knihou a dnes se ve společnosti bez psaného slova neobejdeme. A platí to už celá staletí. Všichni potřebujeme umět číst, občas nám přijde e-mail, jindy podepisujeme smlouvy, k tomu se to opravdu hodí. Čtení knih nás odmalička chystá na to, co budeme dělat celý život.

Já mám prostě knihy ráda, vždycky jsem ráda četla a chodila jsem do knihovny. Dříve platilo, že než člověku bylo 18 let, směl pouze do dětského oddělení. Už ve 14 jsem ale měla to dětské oddělení celé přečtené a osvícená paní knihovnice, která mě znala, mě pustila do dospělého oddělení. Jako by mi otevřeli brány ráje... I dnes najdeme děti, pro které je knihovna celý svět. Možná jsou introvertní, podobně jako jsem byla já, a potřebují klidné místo, kde se seznámí se spoustou věcí.

Jak malým dětem už můžeme představovat knížky?

Knížku můžete číst jakémukoli dítěti. Doporučuje se, aby rodiče zpívali už dítěti, které se ještě nenarodilo, takže nevím, proč by nebylo možné číst už dětem, které jsou zatím v děloze. Jde o to, aby dítě slyšelo váš hlas, aby se na vás napojilo. Nejde primárně o knihu jako takovou, ale o vztah. Je velmi důležité, aby vás dítě slyšelo, vnímalo - můžete tedy číst už malinkým kojencům.

Když se miminko narodí, je to takový balíček, který potřebuje jíst a spát a někdy brečí, ale znám rodinu, kde je od pěti měsíců součástí uspávacího rituálu také čtení. Dnes je té holčičce rok a půl a ví, že se vykoupe, dostane lahev mlíčka, kterou vypije, a pak si lehne a budou jí číst. A nečtou jí říkačky, ty slyší přes den, ale před spaním jí předčítají třeba Medvídka Pú. Čtou jí to, co je baví. A i když tomu nerozumí, velkou roli hraje hlas rodičů, který zní jinak, než když běžně mluvíte. Jediné, co k tomu potřebujete, je, že umíte číst a máte nějaké knihy.

Pro malinké děti jsou pak vhodné různé knížky do vany, haptické nebo kousací knížky, které se téměř nezničí. Trendem poslední doby jsou pak černobílá leporela, protože se vychází z poznatku, že miminko ještě nemá takovou schopnost akomodace.

Předčítat můžete i dětem, které už číst umějí, naopak se to doporučuje. Můžete se u toho časem s dítětem i střídat, což dobře funguje u těch dětí, které potřebují čtení procvičovat. Jeden třeba čte popisy, druhý dialogy, nebo každý jeden odstavec.

Je knížka "jen" zdrojem zábavy, vyplněním volného času, nebo ji můžeme využít i nějak jinak?

Kniha je pochopitelně určená ke čtení, ale můžeme ji číst různě. Malým dětem čteme jednu pohádku pořád dokola, kolikrát už nemůžeme, ale dítě opakování potřebuje, učí se tím spoustu věcí.

Dokonce si dítě pamatuje, když nějakou větu vynecháte, a donutí vás se vrátit.

Ano, to je peklo. (smějeme se obě)

Mnohdy vyberu z knížky kousek jako ochutnávku a pak vymýšlíme, co mohlo být předtím a co potom. Přemýšlíme o tom, o čem kniha bude vyprávět, zamýšlíme se nad tím, proč se nějaká postava chovala tak a tak, co ji k tomu vedlo. Můžeme si také jen prohlížet obrázky. I když v knize je text, nemusí být vždycky jen na čtení. Povídáme si o obálce a odhadujeme, co asi bude kniha vyprávět. A můžeme si také říci, že tuhle knihu dnes vůbec neotevřeme. (směje se) Kniha nemá být strašák se strašnými písmeny, jde více o vztah.

Taky můžeme knihy třídit, třeba vybrat ty, které pojednávají o jídle, rozdělit je podobně, jako to vídáme v knihkupectví, nebo podle barvy či velikosti, a také podle toho, co vyprávějí. Můžeme s dětmi udělat výstavu knih na jedno téma a pak připravit vernisáž. Mám také ráda knižní domino, kdy knihy opravdu slouží jako dominové kostky. Prohlédnete si obálky, jednu knihu dáte jako první dominovou kostku a pak hledáte takovou, která s ní má něco společného. Může to být barva, písmeno, obrázek, cokoli, co vymyslíte a obhájíte si. Je prima také s dětmi vymýšlet, jak jinak by se kniha mohla použít. Třeba jako pingpongová pálka nebo stan pro myšku... Ale to už pak musíte zahodit své stereotypy o knihách, nebrat je jako ikonické předměty. Děti by se zkrátka neměly bát na knihu sáhnout, vzít ji do ruky, jen tak ji prolistovat. To je první krok ke čtenářství.

Sama jsem jako malá napsala a namalovala knihu o kravičce, která přeskočila měsíc. Pak jsem jako dospělá zjistila, že tohle je asi oblíbené téma dětských knih. Ale to není podstatné. Co když si dítě chce jen tak pro sebe nakreslit a namalovat vlastní knihu?

Je dobré, když si děti uvědomí, že ten, kdo napsal knihu, není nějaký nadčlověk, ale že to je prostě pán nebo paní, kterému se podařilo sednout si a začít psát text, který ho baví. Když jsem pracovala v Městské knihovně v Praze, jezdila jsem s malou pojízdnou knihovnou, které se začalo říkat Oskar. Vždycky jsme se snažili vymyslet na léto nějakou aktivitu, která by se dala provádět venku, u stolečků.

Děti si tam mohly mimo jiné vyrobit vlastní knihu. Vybraly si barevný papír na knižní obálku, listy, které vložily do té obálky, celé to procvakly děrovačkou a nakonec svázaly provázkem. Obálku si vyzdobily, napsaly tam své jméno a také to, jak se kniha bude jmenovat. Součástí toho, že si vyrobí knihu, pro ně bylo i to, že si ji rovnou napíšou. Vznikalo to "na koleně" a děti to většinou ani hned na místě nedokončily, ale pocit, že si vytvořily vlastní knihu, byl pro ně skvělý.

Součástí většiny tříd mateřských škol je knihovnička. Jaké knihy byste tam ráda viděla?

Tohle je věčné téma. Pokud ve škole nebo ve školce knihovnička je, jde někdy o zapomenutý prostor. V lepším případě tam jsou knihy, které nějaký rodič odložil, v horším jsou tam 20 let staré knihy, takže knihovnička je plná a všichni jsou spokojení. Důležité ale je, aby v prostoru, kde byste rádi, aby děti vzaly do ruky knihu, byly knihy atraktivní a ideálně i nové. Aby knihovnička lákala už tím, jak vypadá.

Zejména u nečtenářů je velmi důležité, aby knihy, které v knihovničce máme, byly vizuálně zajímavé. A i když z toho někdy dospělí bývají trochu nesví, měly by mít děti ke knihám přístup. Školka by se neměla bát, že jim děti knihy nějak poničí. Vím, že knihy jsou drahé, ale je to spotřební zboží stejně jako hračky, které ale dětem do ruky dáváme běžně. Děti se postupně naučí, jak mají s knihami zacházet, že by je neměly trhat a podobně.

PhDr. Hana Holubkovová se narodila v roce 1965. Působí jako lektorka, překladatelka a knihovnice. Má ráda knihy Bena Aaronovitche.

Měli bychom také brát ohled na to, že to, co se líbilo nám jako malým, se už nemusí líbit dnešním dětem. Tak to je třeba s Dětmi z Bullerbynu, které jsem jako malá milovala, ale dnes už děti tolik nezaujmou.

Pro podporu čtení v pražských školkách a školách můžeme využít Městskou knihovnu v Praze, kde je možné nechat si vystavit průkaz pro instituci a půjčit si knížky jen na pár týdnů. Pochopitelně za ně ručíte, ale je to zcela zdarma. Platíte jen roční poplatek 80 Kč za danou právnickou osobu.

To, že školka za knihy ručí, ale řeší pojištění odpovědnosti, které školy běžně mají.

Je to možné, ale záleží na konkrétní pojistné smlouvě.

Nedávno mě v jedné diskuzi překvapilo, že rodiče někdy raději sáhnou po laciné knize z výprodejového obchodu a knihu o několik desítek korun dražší odloží, protože je odradí cena a mají dojem, že dítě to nepozná. Co si o tom myslíte?

Je to stejné, jako když jsme si povídaly o starých knihách ve školních knihovnách. Dospělý vkus se odráží v dětech. Když se vy spokojíte s výprodejovou knihou, dítěti to nepřijde divné, protože žije ve vašem světě. Čtenářský vkus je pochopitelně různý. Sama občas sáhnu po nějakém oddechovém kýči, protože to prostě potřebuji, a není třeba si z toho dělat nějaké výčitky.

Mnozí dospělí ovšem vůbec nejsou čtenáři a knihy dětem kupují jako dárek. Proto koupí prostě něco barevného, co je moc nestojí.

Mít doma všechny krásné knihy, co vyjdou, pochopitelně nejde. Řešením je veřejná knihovna. A pryč jsou ty časy, kdy mě knihovnice vyhazovaly, protože jsem si dovolila do knihovny přijít s dětmi. Od kdy můžeme brát děti do knihovny?

Také jsem to zažila. Je docela smutné, když se rodič musí rozmýšlet, jestli může jít s dítětem do knihovny, nebo jestli půjdou třeba na písek. Dnes to je pochopitelně jinak, instituce jsou otevřené i pro děti, protože si uvědomují, že jinak by přišly i o jejich rodiče. Knihovny jsou veřejné a z principu jsou otevřené úplně pro všechny, musí mít prostor a personál pro každého.

Už několik let funguje projekt S knížkou do života inspirovaný programy anglosaských zemí, kdy se spojí knihovna, obec a případně také stát, který to dotuje, a ideálně už v porodnici (nebo na vítání občánků) dostane maminka balíček, kde je dětská knížka a informace o tom, jak dětem číst, doporučené knižní tituly apod. Postupně pak rodiče dostávají pozvánky na různé programy v knihovně, kam mohou přijít i s malinkým miminkem. Nejde nejdřív tolik o knihy jako takové, ale o rozvíjení vztahu ke čtení a o edukaci rodičů.

Knihovny nabízejí řadu programů pro mateřské i základní školy. Co takové programy obnášejí?

Knihovny mají nabídku programů na svých webech a většinou se tam uvádí, pro koho jsou dané programy určené. Některé školy jsou na to už zvyklé a hojně to využívají. Školky to využívají méně, ale v každém případě je možné zjistit z webu, co nejbližší knihovna nabízí, případně tam prostě zavolat. Knihovny jsou na to nachystané a vždycky uvítají, když se k nim někdo objedná. Je to pro ně vlastně propagace, která jim může přivést nové čtenáře. V úvodních programech nabízejí formou hry seznámení s knihovnou, ale lze také domluvit, že knihovnice dětem představí obrázkové knížky nebo že si děti poslechnou pohádku, kterou si pak zahrají. Hodně záleží na tom, kdo program chystá.

Bibliobus Oskar nabízí i to, že přijede rovnou do školky, spolu s programem pro děti a možností výpůjčky knih. To je ovšem možné jen v Praze.

Když jsem svoje třeťáky vzala do nejbližší knihovny, byli velmi překvapení, že si tam mohou půjčit třeba komiksy nebo časopisy. A většina z nich v krátkém čase "dovlekla" do knihovny své rodiče a nechala si vystavit průkaz čtenáře.

Ano, tak to funguje. Mnohé děti by navíc samy od sebe do knihovny nešly, nenapadlo by je to. Já jsem byla také taková. Dnes je to možná trochu jiné, ale vyjít po schodech do velkých dveří může být pro samotné dítě náročné.

Školy také mnohdy zvou lektory, a dokonce i autory a ilustrátory, do svých prostor. Co je pro děti na setkání s autorem nebo výtvarníkem tak zajímavé?

Myslím, že nejdůležitější je, když děti vidí, že člověk, co knihu napsal nebo ilustroval, skutečně existuje. Že má vousy, dlouhé vlasy, že přicestoval nebo přišla až za mnou. Je hodně důležité, aby děti byly na danou návštěvu připravené. Je dobré, aby děti viděly, co za knihy návštěva napsala nebo namalovala. Nemusejí je nutně číst, stačí si je jen prohlédnout, zkusit si třeba něco nakreslit, o knihách si popovídat. Je také dobré si s dětmi připravit, na co by se chtěly návštěvy ptát. Mnozí autoři si chystají zajímavé programy, mají (třeba jako Klára Smolíková) pracovní listy a aktivity, ale někdo přijede, sedne si do křesílka a povídá, což je fajn, ale jen tak prvních deset minut.

Knihovny byly dokonce během různých uzavření jedinou možností, jak se dostat ke kultuře. Zaznamenaly zvýšený zájem? Byl zájem i o knihy pro děti?

Knihovny byly zavřené docela dlouho. Fungovala knihovní okénka, kde se vyřizovaly rezervace, ale nebylo možné do knihovny vstoupit a vybírat si knihy z regálů. A většina dětí nemá přístup k rezervacím, takže knihy pro ně se půjčovaly vesměs přes rodiče. Takže nastal naopak pokles. Ukázalo se, že lidský kontakt a možnost sáhnout si na knihu jsou velmi důležité.

Po otevření nastal velký zájem, většina čtenářů už potřebovala vejít do knihovny a "hrabat se" v knihách. Prázdná knihovna bez lidí, to je něco hrozného.

Podle průzkumů čtenářství jsou knihovny mezi dětmi velmi oblíbené. Možnost vypůjčit si hromadu knih a časopisů je opravdu lákavá. Ještě více prý ale oceňují, že si mohou popovídat s knihovníky, odpočinout si v knihovnách, které mívají často v dětském oddělení čtecí koutky, že prostě mohou jen tak spočinout mezi knihami. Mohla by něco takového nabídnout i školka a škola?

Byla bych moc ráda, kdyby to tak bylo. Ve škole by sice mohla být školní knihovna, a v mnoha to tak je, ale velmi často je za zamčenými dveřmi, jednou týdně se na dvě hodiny otevře a za stolem v ní sedí paní učitelka, která si tam opravuje diktáty. Není to moc atraktivní. Důležité je, aby tam dětem bylo příjemně, aby tam pro ně byl člověk, kterého to baví a je dětem otevřený. Ještě dnes navíc pořád někde můžete najít 30 výtisků knihy Marie Majerové, protože "přece to nevyhodíme".

Mnozí učitelé si proto budují knihovničku ve třídě. Někteří rodiče dokonce třídní knihovny sponzorují. Je třeba knihovnu doplňovat a vytvořit tam čtecí koutek, bezpečné místo na čtení. Je prima zařazovat do výuky i chvíle čtení, což neplatí jen o 1. stupni ZŠ! Děti si nosí z domova různé knihy a prostě si v hodině 10 minut "jen" čtou. A tím se vytváří čtenářské návyky. Je možné dát dětem ke čtení drobný úkol.

V jedné škole jsem školní knihovnu inovovala a na začátku jsem musela mnohé knihy vyházet. Ptala jsem se učitelů, jestli by je vůbec vzali do ruky, takže se nakonec vyřadily dvě třetiny knih, něco se doplnilo a knihovna krásně prokoukla.

Ve školách fungují čtenářské kluby. O co jde?

Kluby jsou opět inspirovány anglosaským modelem, kde je čtenářství ve školách velmi podporováno, a jsou založeny na tom, že se 12 až 14 dětí schází jednou týdně na hodinu a půl ve škole nebo v knihovně. V klubu je knihovnice a učitelka, jedná se o mimoškolní aktivitu a děti učíme vztahu ke čtenářství a ke knize. Nemáme daný počet knih, které bychom měli přečíst, nic takového. Schůzka probíhá tak, že se sejdeme a máme každý s sebou knihu, kterou právě čteme. V první části si doporučujeme knížky, mluvíme o tom, co právě čteme... Je k tomu spousta aktivit, třeba se losují otázky nebo hází kostkou s různými úkoly. Děti se přitom učí, jak si knihu vybrat a co je samotné zajímá.

Pak následuje čtenářská lekce, kdy například dětem představíme knihu, kterou by stálo za to si přečíst. Zase s tím souvisejí nějaké aktivity a předčítání. A pak si čteme, děti k tomu dostanou drobný úkol a pak si o tom povídáme. Děti si mohou půjčovat knihy, které jsou v klubu k dispozici. Je to bezpečné prostředí, kde se rozvíjí vztah ke knihám a čtení. Děti se přitom učí pracovat s emocemi a fantazií. Kluby podporuje ministerstvo školství v rámci vypisovaných šablon, z nichž školy mohou čerpat finanční prostředky.

Přivést děti ke čtení je velký úkol. Čím k tomu můžeme přispět?

Na první místo bych dala vlastní příklad. Když jste velká čtenářka, vaše dítě se ke knihám dostane. I když se z něj nutně nemusí stát velký čtenář, jako jste vy, ale bude vědět, že součástí života jsou knihy. A můžete to podpořit vhodnou motivací. Já třeba hodně předčítám všem, kdo na to mají chuť - nečtenářům i čtenářům.

Dětem bychom také měli důvěřovat, neříkat jim pořád, co a jak by měly číst, neodrazovat je například od komiksů a podobně.

Když jsem byla malá, rodiče - protože jsem odmala obdařena rychločtením - neustále řešili, že určitě přeskakuju, a také mě mnohdy nutili knihy dočítat. Naštěstí mě od čtení neodradili. Nemůžou být ale podobné rodičovské a učitelské snahy kontraproduktivní?

Můžou, ale stejně jako je každý z nás jiný jako člověk, lišíme se od sebe i jako čtenáři. Některým dětem tohle nevadí, ale asi jich je menšina. Je rozhodně třeba vnímat, jaké dítě je, jestli nemá se čtením nějaké obtíže... Když už přečte slova a věty, potřebuje jim rozumět. A to se dítě učí hodně dlouho. Jde o křehké stadium trvající několik let, kdy bychom na dítě rozhodně neměli tlačit. Přitom bychom ho ale měli knihami obklopit, povídat si s ním o tom, co čte a co čteme my... Do čtenářských klubů si vždy nosím vlastní knihu a dostala jsem se i do situace, kdy se děti ptaly, co čtu, a hrdinkou knihy byla prostitutka, takže jsem se s tím musela nějak popasovat. Navíc každý máme právo nečíst. Můžeme jen nabízet.

A jak přivést ke čtení sami sebe?

Zase jde o motivaci. Ve chvíli, kdy dostaneme nějaký impulz a přemýšlíme o tom, možná přijde i ona. Já jsem třeba během pandemie nemohla číst dystopie.

A vidíte, já si je během tohoto období zase velmi oblíbila a mnohé jsem si i nakoupila. Co jste tedy četla?

Harryho Pottera. To je taková novodobá pohádka, která dobře dopadne - a to jsem v té době potřebovala.

Mgr. Marie Těthalová

Foto Lukáš Kozel

Mgr. Marie Těthalová

Odkladem školní docházky dítě ztrácí kontakt se svými vrstevníky

PSYCHOLOGIE | MGR. MARIE TĚTHALOVÁ | 2021_03

Velké téma odkladů. Ačkoli se zavedly jako výjimečná možnost pro děti, které se potýkají s vážnějšími problémy, týkají se dnes téměř čtvrtiny dětské populace. Proč tomu tak je? A je to v pořádku? O tom jsem si povídala s klinickým psychologem Petrem Niliusem.

Jaký je smysl odkladu školní docházky?

Původně byl smysl odkladu školní docházky v tom, aby dítě bylo psychicky i fyzicky připraveno na školu a na své fungování v ní. Ovšem v současné době máme koncept inkluzivního vzdělávání a předpokládáme pravý opak, tedy že škola se přizpůsobí dítěti. Myšlenka, že bychom měli děti připravovat na školu, je s tím v přímém rozporu.

Pokud tvrdíme, že se některým dětem odklad školy pomůže, kolik takových dětí je? Určitě to není zhruba 23 % populačního ročníku, což odpovídá současné situaci.

Když se v šedesátých letech u nás institut odkladu školní docházky zaváděl, týkalo se to zhruba tří dětí ze sta. A to je přesně počet, který odpovídá výjimečným případům typu rekonvalescence po úraze nebo imunitního problému. Rok navíc dá prostor pro logopedickou intervenci, pro vyřešení nějakého závažného zdravotního problému, který dítě na rok vyřadí z kolektivu. Může jít i o problémy v rodině, což se týká zejména dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí.

Čtvrtina populačního ročníku, to je docela vysoké číslo. Nemá to medicínské, školské ani sociální opodstatnění.

Z jakého důvodu se odklad školy uskutečňuje?

V ambulancích klinických psychologů je situace jiná než bývá v pedagogicko-psychologických poradnách a školních poradenských zařízeních. Mnohdy děti sledujeme dlouhodobě, a jsou to právě ty děti, které by spadly do tří až pěti procent ze zdravotních důvodů. U nás se neřeší "zištné" důvody, kdy rodiče mluví o tom, že chtějí dát dítěti prostor, případně důvody praktické, kdy se rodině kvůli tomu, že mají ve školce i mladší dítě, hodí, že tam zůstane i starší.

U nás pracujeme obvykle s dětmi, které mají obvykle vážné neurovývojové obtíže, např. s dětmi s poruchou autistického spektra, vážnými poruchami pozornostmi, poruchami řeči a jazyku, popř. jinou neurologicky podmíněnou poruchou. Když už dítěti odklad školní docházky doporučíme, dbáme i na to, aby probíhala další intervence.

Setkala jsem se třeba s dvojčaty, kde jedno mělo Aspergerův syndrom a druhé bylo v pořádku. Rodiče dali toho zdravého v řádném termínu do školy, aby si užil první třídu sám za sebe, a druhého nám nechali ve školce, protože bylo stále na čem pracovat.

To je jistě možné, a já ani nevylučuji, že někdy se rodiče rozhodují podobně, jak popisujete. U dětí s Aspergerovým syndromem se navíc setkáváme s různými dalšími problémy, jako jsou např. poruchy pozornosti a učení či obtíže v sociálním kontaktu s druhými. Za rok se dá leccos naučit, ale ten klíčový "deficit" nezmizí. Za rok se dá leccos naučit.

Musíme ovšem rozlišovat klinickou populaci, kam patří děti, které mají nějaké obtíže, a populaci běžnou. Zdá se mi, že někdy patologizujeme běžné životní milníky. Dítě k nám přijde, musí se vyšetřit, otestovat, a na základě výsledků vyšetření přichází rozhodnutí o odkladu školní docházky. Je to pro ně v podstatě zkoušková situace, což je myslím příliš nefrustruje, ale vlastně se tím zasahuje do rodinné integrity, zasahuje do ní někdo zvenčí. Rodiče se někdy i leknou, řeknou si, že s jejich dítětem není něco v pořádku.

Kdo může odklad doporučit? A co k tomu rodiče potřebují?

Doporučení se vystavuje na písemnou žádost rodičů v době zápisu do školy. Žádost je podložena doporučením příslušného poradenského zařízení a odborného lékaře, což je například pediatr, ale může to být i lékař jiné odbornosti, případně klinický psycholog.

Stává se, že odborník odklad nedoporučí a sdělí rodičům, že by jejich dítě mělo nastoupit na podzim do školy? Nebo děti dostávají odklad "automaticky"?

Není a v žádném případě by to nemělo být automatické. Vždy se to snažíme rodičům vysvětlit. V klinické praxi, tedy u dětí, které mají nějaké vývojové obtíže, to je ovšem jiné. Dají se u nich předpokládat nějaké problémy. Pokud u nějakého dítěte, se kterým pracujeme často od tří čtyř, zvažujeme odklad, je to zvažování dlouhodobé. Řešíme i, zda by dítě mělo nastoupit do běžné školy, nebo zda by byla vhodná škola speciální, vycházíme ze znalosti prostředí, kde dítě žije... Také už víme, jaké možnosti mají školy v našem okolí. Rozhodování je tedy komplexní. A pokud zvažujeme speciální školu, do níž je možné docházet 10 let, pro odklad se většinou nerozhodneme.

Když se ale podíváte do statistik, kolik rodičů o odklad školní docházky požádá a kolika žádostem se vyhoví, je to 84 %.

Co rodiče kromě zřejmých důvodů vede k tomu, že stojí o to, aby jejich dítě nastoupilo do školy o rok později? Nehraje roli nějaká "móda" odkladů?

Hraje. Role rodiče v této záležitosti je klíčová. I když rodiče vystudovali podobné, dokonce stejné obory, řídí se jejich úsudek vždy subjektivně zabarvenými a osobními zkušenostmi a rozhodují se podle míry dostupných informací. Na druhou stranu jsou těmi, kdo zná jejich dítě nejlépe, a často i dobře znají prostředí, kam své dítě chtějí pustit. Málokterý rodič se ale dívá deset let dopředu. A už téměř nikdo z rodičů se nezamyslí nad tím, co s třídou udělá, když tam bude dětí s odkladem školní docházky pět. Proto my jako odborníci musíme rodičům vysvětlovat vše, co je s odkladem spojené, tedy i různá rizika.

PhDr. Petr Nilius, Ph.D., se narodil v roce 1982. Klinický psycholog, psychoterapeut, ve spolupráci s Mob. Ostrava - Poruba realizuje koncepci podpory školských poradenských pracovišť základních a mateřských škol. Zabývá se diagnostikou a léčbou neurokognitivních poruch, neuropsychologií a projektivními metodami u pacientů celého věkového spektra.

A ještě k té rodičovské módě... Ona často souvisí s protektivním, ochranářským výchovným stylem, a také se zvýšenou zátěží, kterou nástup dítěte do školy přinese - včasné vstávání, úkoly a podobné věci. "Ať si ještě prodlouží dětství," říkají někteří. Kdy to dětství ale končí? Končí dětství nástupem do první třídy? Pokud ano, je to špatná zpráva pro vzdělávací systém.

Odložit o rok nástup do první třídy zní jako jednoduché řešení. Spolu s tím ale dětem odkládáme i přechod na druhý stupeň, odložíme jim tím maturitu i státnice. Co dalšího můžeme odkladem školy ovlivnit?

Když jsem se touto otázkou začal zabývat, hledal jsem odpověď v různých studiích. V žádné zahraniční databázi jsem ale nic nenašel, což mi dává jasný signál, že něco není v pořádku. Pokud je něco ryze českého, a nemyslím tím české sklo, nese to s sebou výstražný vykřičník. Našel jsem studie, které ukazují, co přináší pozdní nástup na vysokou školu, jak to souvisí s prospěchem.

Myslím, že nejsme schopni říci, co opožděný nástup do školy přinese. Možná tohle téma vypíšu jako diplomovou práci. (smích) Pokud bych chtěl vyslovit nějakou hypotézu, řekl bych, že to možná povede ke strategii "počkáme, až to přejde" nebo "ono to nějak dopadne". Ano, víme, že vždycky to nějak dopadne, a také víme, že když bylo dítěti šest let, byl odklad v danou chvíli dobrým rozhodnutím.

Pokud ale nemáme žádná data a nemáme ani vybudovaný systém, který by řekl, co se bude dít, pokud bude mít dítě odklad, tedy co po odkladu bude následovat, je to složité. Leckde sice rodiče dostanou rozhodnutí o odkladu, ale už ne plán pedagogické podpory pro následující rok. Stále ještě nemáme vybudované doporučené postupy, které by řekly, co dělat.

Může neuvážený odklad školy dítěti nějak ublížit?

Jedna rovina je psychologická, to, co se rodiče touto zkušeností učí. Druhá se týká dítěte a toho, že odkladem školy ztrácí kontakt se svými vrstevníky. Stává se pak ve skupině nejstarším. V mladším školním věku jsou tyto rozdíly mezi dětmi ve třídě velmi patrné. A může to vést k tomu, že se v deváté třídě potká čtrnáctiletý se sedmnáctiletým. Vývojové potřeby žáků se začnou rozcházet a začne to dělat neplechu i ve vzdělávacích procesech.

Odkládání dospělosti není nic malého. Najednou dospívání končí ve třiadvaceti, pětadvaceti... Odkládají se pak další přirozené věci, jako je odchod z domu, pořízení vlastních dětí, nástup do zaměstnání...

Rodiče někdy k žádosti o odklad vedou obavy z vysokých nároků školy, které jsou někdy, co si budeme povídat, skutečně neúměrné věku malých prvňáčků. Neměli bychom uvažovat i o tom, jak je škola zralá, připravená na naše dítě?

Škola by dítěti neměla klást překážky, výborné by bylo, kdyby zvládla, aby přechod ze školky do školy byl co nejplynulejší. Mnohdy máme na dítě požadavky, říkáme, co musí umět, a máme dokonce i školy, které se pyšní tím, že jsou výkonové. Nejsem si jistý, jestli je něco takového smysluplná prestiž. Škola tím vlastně říká, že na děti vyvíjí tlak, aby dosahovaly nějakých smysluplných výsledků, které ale v zásadě nejsou úplně potřeba. Jsou to školy, které vyhledávají spíše ambiciózní rodiče, takoví, kterým záleží na tom, aby jejich dítě mělo dobré vzdělání, kde dítě v šesti letech přichází se svým "životopisem" a říká, co už zvládlo, co už umí a co dokáže odrecitovat ve "třech světových jazycích".

Většina škol ale zápis pojímá nevýkonově a jde jim o to, aby se děti seznámily s prostředím a někdy i s učitelkou. Pro vedení školy je to příležitost zmapovat, kolik dětí jim nastoupí do první třídy, jak mají vybavit učebny či zda se jim v jedné třídě nesejde několik dětí s poruchou učení. A díky informacím, které při zápisu získají, pak mohou rovnou začít nastavovat podpůrná opatření pro další školní rok. V našem pracovišti se snažíme doporučovat, aby se děti seznamovaly se spádovou školou už v předškolním věku. Aby se tam mohlo podívat už když chodí do školky, a to ne pouze během zápisu. Aby do školy přešly plynule.

Zápis nemá být přijímacím řízením. U nás se školní docházka zahajuje poměrně pozdě, až v šesti letech, kdežto v jiných zemích děti nastupují už v pěti letech. Argumentujeme tím, že pozdní nástup kompenzujeme povinným předškolním rokem, ten se ale odehrává v jiném zařízení než ve škole. Jsem rád, že tahle věc existuje, protože například pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí to skvělé, nenastoupí do první třídy jako nepopsaný list papíru. Pokud se škola nachází přímo v sociálně vyloučené lokalitě, vypadá někdy první třída tak, že se děti učí základům držení tužky a podobným základním dovednostem.

Myslíte, že se v zájmu o odklady školy promítne i současná pandemická situace spojená s velkou nejistotou a obavami?

Podle mého názoru ano, je to přirozený mechanismus zvládání. Čekáme, jak to dopadne. Ovšem povídáme si v lednu a nikdo nám neřekne, co bude v září, když nerušíme, jaké to bude za týden. Myslím si ale, že do hry se dostanou protektivní postoje rodičů, kteří se budou snažit své děti chránit. Možná budou vycházet z toho, že školky zůstávají otevřené, kdežto školy se mohou celé zavřít. Ale může se klidně stát, že se v případě zhoršení epidemie zavře všechno. Ovšem ministerstvo školství se snaží, aby první a druhá třída zůstaly otevřené.

Zvýšený počet odkladů školní docházky je složitý i pro školy samotné, nejen pro děti, o kterých si povídáme. Ředitelé školek a škol se dostávají do ekonomické nejistoty, protože nikdy nevědí, kolik dětí jim v září nastoupí. Mají otevřít dvě první třídy, nebo jenom jednu? Mají si učitelku podržet, nebo ji propustit? Na školky tlačíme, aby přijímaly dvouleté děti, a přitom v nich "zadržujeme" děti sedmileté.

Když už dítěti nástup do školy odložíme, jak bychom ten rok navíc měli využít?

Měli bychom se zaměřit na rozvoj dítěte, na oblasti, které identifikujeme jako oslabené. Když už máme k dispozici psychologické vyšetření, měli bychom na jeho základě nastavit rehabilitační neboli rozvojový plán. Vycházím z toho, že mě baví kognitivní rehabilitace a trénink, přijde mi to smysluplné. Přináší to ohromné benefity nejen pacientům po úrazech mozku, ale všem, i dětem.

Rehabilitační plán není jen věc školky, ale intenzivně by s dítětem měli pracovat i rodiče. Neměli by ale dítě učit číst a psát, to je naučí škola.

Mgr. Marie Těthalová

zdroj: Informatorium: časopis pro výchovu dětí od 3-8 let v mateřských školách a školních družinách. Praha: Portál, 1993-. ISSN 1210-7506.

Logopedie JINAK

Nezapomínejme, že děti potřebují získat dostatek zručnosti v jemně motorických aktivitách ještě předtím, NEŽ jim DÁME TUŽKU DO RUKY.Malé děti prochází velmi intenzivním motorickým vývojem. POHYBEM SE UČÍ vnímat a uvědomovat si a co nejpřesněji OVLÁDAT SVÉ TĚLO, jeho polohy, napětí & uvolnění ve svalech. Motorika ruky se rozvíjí ve stejně zběsilém tempu za předpokladu, že má dostatek příležitostí.

Není náhoda, že naše neposedy přitahují aktivity, které motoriku přirozeně rozvíjejí a PŘIPRAVUJÍ tak RUKU pro KRESLENÍ, PSANÍ i správný úchop.

Házet, chytat, mačkat, točit, kutálet, bouchat, plácat, tahat, sbírat, vybírat, nabírat, lechtat, štípat, hladit, mávat, škrábat, míchat, ďobat, nimrat, hníst, válet, utírat, mazat, otevírat, zavírat, skládat, rozkládat,...kdykoliv, kdekoliv a cokoliv, co je pro ně bezpečné.

Vyhledávejme nejrůznější povrchy, materiály a konzistence, protože právě příležitost dělá mistry.

Děkuji za SDÍLENÍ ZuzAnna, máma & klinická logopedka; zdroj: facebook/logopedieJINAK.cz

Více o Grafomotorice JINAK jsem už napsala tady:

https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=3619656834763749&id=1276618869067569*

Máma logopedka

P Ě N O H R A N Í senzoricky a motoricky nabitá aktivita. Holící pěna pohltí ruce, předměty v ní mizí a klouzáním utíkají před prsty, zatímco pěna na nich ulpívá.Je tuhá, dobře drží tvar. Dá se uhladit, načechrat, nebo třeba naplnit do pytlíku, kterým můžete kreslit, psát, zdobit, a nebo taky "hrobit" zvířata. Ty novotvary, které při našich hrách slýchám, mě dostávají!Do uhlazené pěny jsme kreslily štětcem, nebo prstem, čáry, tvary a písmena. Naše veledíla jsme rozveselily potravinářským barvivem.V pěně jsme také hledaly gelové kuličky a ledové kostky, z těch jsme skládaly co nás zrovna napadlo.Foukali jste někdy do holící pěny brčkem? Jde to dost ztuha! A to je ideální příležitost pro posílení svalů rtů, tváří i jazyka. V rámci likvidace spoustě došlo na rybaření kuliček cedníkem v dřezu napuštěném vodou. To byla neplánovaná hitovka, plesalo i moje srdce - koordinace oko ruka, křížový pohyb - propojení hemisfér, pohyb ruky od ramene přes loket až po rotaci zápěstí při pohybu cedníkem proti odporu vody. Dokonalá grafomotorická průprava, stejně jako při pěnohraní.NE, FUJ!* pro děti, které mají obtíže se zpracováním vjemů (zejména hmatových - dotyku), může být tato aktivita opravdu výzva. Proto je do ní nenuťte. Zkuste je zapojit postupně. Nechte na něm, zda se bude chtít zapojit. Je vhodné nabídnout více variant hry. Pokud se nebude chtít pěny dotýkat, může ji uhladit stěrkou, psát do ní může místo prstu štětcem, nebo tužkou, stejně tak může manipulovat s pěnou v pytlíku (klidně bez prostříhnuté dírky na zdobení. Pěnohraní je totiž skvělou terapeutickou aktivitou.

*Děkuji za SDÍLENÍ. A jak baví pěnohraní vás a vaše děti?Jaký prožitek vyvolává pěna ve vás?* edit: na netoxickou variantu mě napadá šlehačka, hodně šlehačky!

ZuzAnna, máma & klinická logopedka; zdroj: facebook/MAMAlogopedka.cz

NEUČME DĚTI BEZMOCI

Naučená bezmocnost je pojem, který v psychologii zavedl Martin Seligman. Pokud si člověk osvojí tento přístup k životu, nechce se mu pouštět do různých úkolů, protože "přece ví, že to nezvládne".

Psycholog Seligman tento pojem vytvořil ještě jako student během sledování pokusů na psech, které by dnes jistě proběhnout nemohly. Sledované zvíře dostávalo elektrické impulzy, kterým nemohlo nijak zabránit. Ať dělalo, co dělalo, impulzy se opakovaly, takže se nakonec uchýlilo k apatii a nezkoušelo nic. Seligman pak spojil naučenou bezmocnost s poznatky o dvou lidských typech: jeden se řídí tím, co mu říká vnější prostředí, a druhý své chování řídí vnitřními, osobnostními vlivy. K tomu, aby se u člověka vytvořila naučená bezmocnost, pak můžeme značnou měrou přispět už v jeho dětství.

Tohle nezvládneš

"Tohle nezvládneš." "Na to nestačíš." "Ty jsi ale nemehlo." Tyhle věty slýchal Michálek už od dětství. Přehnaně ochranářský přístup jeho rodičů plynul z toho, že sami byli velmi opatrní a chtěli hošíka uchránit zklamání, nebo snad dokonce i úrazu. Cokoliv chtěl chlapec vyzkoušet, byly kolem toho podobné řeči, a on se pak nakonec začal bát i sám. První jízda na koloběžce byla provázena úzkostnými výroky, které nakonec vedly k tomu, že se radost z nového a neznámého proměnila v obavy. A pak se dokonce předpověď naplnila, protože najel na kamínek, ztratil rovnováhu a upadl. Obyčejné odřené koleno se stalo tragédií a o tom, že by posléze chlapec vyzkoušel třeba jízdní kolo, nebylo ani řeči.

Podobné příběhy ale známe i z prostředí mateřských a základních škol, zúzkostňování není jen doménou rodičů. Pokud máme ve třídě dítě, které například není tolik obratné jako jeho spolužáci, můžeme jej postupně v dobré víře natolik zrazovat od klasických dětských experimentů, že se nakonec naučí, že bezpečnější je sedět v koutě nebo vzadu a o nic se nepokoušet.

Dlužno poznamenat, že nic z toho dospělí nedělají naschvál. Vede je k tomu možná jejich vlastní naučená bezmocnost, případně shoda nepříznivých událostí, kdy se jim nebo někomu z jejich okolí stalo něco nepříjemného. A protože mají zájem na tom, aby se dítěti vedlo co nejlépe, a chtěli by ho ochránit nepříjemností, zvolí nevědomky tuhle strategii.

Ty to dokážeš!

Jaké strategie vedou k tomu, že se nakonec naučíme optimismu a budeme se cítit šťastní, což jsou další koncepty psychologa Martina Seligmana? Úplně jednoduchou možností je povzbuzování a podpora. Můžeme vyjít z poznatků o zóně nejbližšího vývoje, které formuloval psycholog Lev Semjonovič Vygotskij. Říkal, že "to, co dnes dítě vykonává s pomocí dospělého, bude v blízké budoucnosti provádět samostatně. Zóna nejbližšího vývoje pomáhá tedy vytvářet prognózu o dynamickém vývoji dítěte". Pokud bychom stavěli jen na tom, co již dítě dokázalo, nepodporovali bychom to, co je ve vývoji zásadní, tedy postup vpřed.

Jak bychom mohli přepsat příběh hocha Michálka, o kterém se zmiňujeme výše? Možná by stačilo, kdyby si ustrašená maminka zkusila nechat svůj strach "pro sebe" a řekla mu jednoduché: "Ty to dokážeš!" Podpořila by tím jeho radost z nového pohybu, který je zábavný a navíc poslouží jako socializační prvek, protože na koloběžce jezdí Honzík i Péťa odvedle, a když Míša nový pohyb dobře zvládne, mohou po náměstíčku drandit ve třech. Případný pád nemusíme nijak dramatizovat, protože odřené koleno se za chvíli zahojí, a z Míši bude během chvilky stejně zkušený koloběžkář, jako jsou jeho kamarádi.

Nebezpečí přehnané opatrnosti

Přehnaná opatrnost a následně bezmocnost vypadá na první pohled, alespoň pro druhé, bezpečně. "Kdo nic nedělá, nic nezkazí." Tenhle postoj je ale pro toho, kdo nic nedělá, dost nebezpečný. Od něj je totiž blízko k pocitu, že na svůj život nemáme žádný vliv, že musíme pasivně přijímat vše, co přinese, protože sami nic nedokážeme.

Lidé, kteří si osvojí naučenou bezmocnost, pak životem proplouvají tak, jako by jeli autem, které za ně všechno dělá samo. Nemohou zahnout doleva, když se volant otočí doprava, protože na to nemají žádný vliv. Ve chvíli, kdy tento postoj přetrvá do dospělosti, z bezmocného dítěte vyroste "panenka v koutě", kterou ale nikdo nenajde. V partnerských vztazích i v zaměstnání se pak setkáme s přeopatrným člověkem, který sám nic nerozhodne a bude pasivně čekat, co za něj udělají jiní.

Na koho je dobré myslet?

Některé děti mají vrozenou zvýšenou opatrnost, do ničeho se nepouštějí po hlavě a známe je jako ty "hodné děti, co nikdy nezlobí a o kterých málem nevíme". Právě tyhle děti si ale mohou velmi snadno vyvinout postoj naučené bezmocnosti. Zvlášť u nich tedy mysleme na to, že postupné "otužování" může přispět k tomu, že se dítě doslova probudí. Možná začne i trochu lumpačit, což ale v tomto případě rozhodně není na škodu.

Dalšími "adepty" naučené bezmocnosti mohou být naopak děti velmi výrazné, živé, samostatné... ovšem až trochu moc. Jejich "zlobení" nám může za chvíli začít vadit a ve snaze nějak je usměrnit se uchýlíme k tomu, že je začneme napomínat, zakazovat jim různé aktivity, až se děti zklidní příliš. I když je práce s těmito "živochy" někdy náročná a vyčerpávající, musíme myslet na to, že jistá živost a veselí k ranému dětství prostě patří. Pokud je dítě výrazně pohyblivé a nevydrží v klidu, můžeme z něj udělat "třídního poslíčka", dítě, kterému se "pusa nezastaví", nám zase může pomáhat při dramatizacích a podobných aktivitách.

V určitém ohrožení jsou i malí vrození pesimisté. I když si dětství spojujeme s bezstarostností, setkáváme se s dětmi, které jsou prostě ustarané, mají obavy z toho, co bude, aniž by je v tom někdo podporoval. Zejména u nich mysleme na to, že je třeba je povzbuzovat a nabízet jim úkoly, které pro ně budou (zvládnutelnou) vývojovou výzvou.

Kdo další je náchylný na naučenou bezmocnost? I když to bude znít jako paradox, jsou to děti s nadprůměrnou inteligencí. Ty totiž někdy ve skupině vrstevníků nemají šanci uplatnit své nadání, pro některé dospělé jsou až tak speciální, že je vnímají jako podivíny. A pokud se nadání začne vnímat jako podivnost, dítě se buď začne snažit chovat se "normálně", tedy jako ostatní, nebo udělá to, co je nejbezpečnější, tedy nebude dělat nic. Proč by se snažilo, když to k ničemu nevede?

I děti s potenciálem vývojové poruchy učení nebo dyspraxie mohou časem ztratit vnitřní motivaci. "Nic se jim nepovede" už z podstaty jejich poruchy, a to, o co se pokusí, nemusí vždycky dopadnout tak, jak by chtěly. A pokud se nikdy nedočkají pochvaly za obrázek, postavenou věž z kostek nebo panáčka z kaštanů, proč by se snažily?

Samozřejmě musíme myslet i na děti integrované, které vzhledem ke svému postižení také zvládnou méně než jejich vrstevníci, případně zvládají věci jinak než oni. Zejména pokud je dítě s postižením "prostě hodné, zabaví se samo a vlastně o něm ani nevíme", může nastat situace, kdy se mu přestane dostávat důležitých stimulů a dítě, jehož vývoj je už tak odlišný, prostě ustrne a nepostupuje dále.

Na sebedůvěře záleží

Aby se dítě dokázalo vymanit z naučené bezmocnosti, nebo se do ní - ideálně - vůbec nedostalo, můžeme mu pomoci cvičením sebedůvěry. Při něm nejprve dítě musí poznat samo sebe, proto zařazujeme aktivity, které mají tento sebepoznávací prvek. Až když dítě ví, co umí a dokáže, můžeme s tím dále pracovat.

Sebedůvěru podpoříme i tím, že budeme dětem svěřovat různé úkoly. Je přitom dobré myslet na to, abychom si nevytvořili systém oblíbenců a pak dětí, na které zapomínáme. K tomu se osvědčuje jednoduchá pomůcka. Napíšeme si nebo vytiskneme seznam dětí ve třídě a děláme si u každého z nich čárku ve chvíli, kdy ho oslovíme. Snadno tak během několika dní zjistíme, kdo uniká naší pozornosti. Je také dobré zamyslet se nad uspořádáním herny nebo třídy a nad tím, zda tam není nějaké slepé místo, kde se nám děti "schovají".

Nejdůležitější je ovšem myslet na to, abychom sami nebyli bezmocní a dokázali čelit výzvám, které nám život přináší. Pokud budeme dostatečně optimističtí a brát věci s humorem, děti to od nás odkoukají, ani nebudeme vědět jak.

Mgr. Marie Těthalová

CHŮZE JE NEJPŘIROZENĚJŠÍ FORMA POHYBU

Odborníci uvádějí, že zhruba třetina českých dětí má již v šesti letech nějakou získanou vadu nožiček. Je tedy třeba věnovat jejich vývoji hned od narození dítěte pozornost. Jak bychom měli pečovat o dětské nožky, aby se vyvíjely správně?

Měli bychom mít na paměti, že kosti a chrupavky v dětské noze jsou tvárné a v podstatě velmi měkké, a pečovat o nožky dítěte bychom tedy měli už od narození. Ke zdravému vývoji potřebují dětské nohy úplnou volnost pohybu, případně procvičování. Velmi dobře na ně působí chůze nebo běh bosky po přírodním povrchu, jako je písek, drobné kamínky, lesní půda (mech) či tráva (louka).

Novorozenci a kojenci, o jejichž malé nožičky máme od začátku pečovat, samozřejmě nechodí. I u nich je ale třeba myslet na dostatek volného pohybu. Základ k pozdější ortopedické vadě nohou mohou totiž položit i kratší těsné dupačky nebo ponožky, ve kterých dítě krčí prstíčky a nemůže nohama volně pohybovat.

V současné době většina lékařů radí obouvání botiček odsunout až na dobu, kdy dítě začíná chodit. "Nechme raději dítko 'osahávat' svět i bosýma nožkama. Když dítěti uzavřeme nohu do boty, je to, jako bychom mu vypnuli část receptorů, které v chodidélku má,"říká na www.radiojunior.cz MUDr. Marie Součková, prezidentka České podiatrické společnosti. "Když přijde malé dítě ke mně do ordinace, hned poznám, jestli je zvyklé chodit naboso a noha okamžitě reaguje, anebo je celý den v botách."

Odborníci zdůrazňují, že dítě se musí poprvé postavit a začít chodit samo, protože jen tehdy je již dostatečně pro chůzi vyvinuté. Stavění dítěte, ale i jeho vodění za ruce, pokud ještě nechodí samo, což bývalo kdysi zcela běžné, je pro ně škodlivé. Škodí také přílišné zatěžování dlouhou chůzí, což může někdy hrozit v rodinách nadšených turistů. Batolata a malé děti by měly mít možnost si odpočinout, kdykoli to potřebují.

Časté přezouvání je nutné

Velkou pozornost bychom samozřejmě měli věnovat výběru vhodné obuvi. Noha dítěte roste velmi rychle a boty tak bývají velkou finanční položkou v jeho potřebách. MUDr. Marie Součková navíc zdůrazňuje, že děti by měly mít více párů obuvi stejné velikosti. Doporučuje totiž časté přezouvání do domácí či sportovní obuvi, prostě podle momentální činnosti.

V rodinách, kde je více dětí, se nabízí nošení bot po sourozencích. Finančně slabší rodiny pak kupují botičky v bazarech nebo v tržnicích, kde se často koupí "pěkné kousky". Nošení botiček po sourozencích nebo jejich nakupování v bazarech však MUDr. Součková rozhodně nedoporučuje, dokonce to označuje za nešvar. "I malé dítě může mít nohu napadenou bakteriální infekcí, nehledě na to, že i krátkodobým nošením individuálně vyšlápnutá bota dalšímu nositeli jeho nohu deformuje," zdůrazňuje.

Jak vybírat dětské boty

V první řadě vždycky s dítětem! A přemýšlíte, jakou velikost botiček pro dítě vybrat? Obecně se doporučuje kupovat boty s nadměrkem asi 12 mm (počítá se 6 mm pro pohyb nohy + 6 mm pro růst). Pro děti, které teprve začínají chodit, je však vhodný nadměrek menší, zhruba 8-10 mm pro batolata a mladší školkové děti, větší děti (předškoláci a školáci) mohou pak mít nadměrek i 12-15 mm. Maximálně se doporučuje nadměrek do 17 mm, což platí pro zimní boty starších dětí a dospělých. Při koupi je třeba boty dobře vyzkoušet - dítě by nemělo příliš zakopávat, pokud se mu to děje, znamená to, že je nadměrek příliš velký a může nepříznivě ovlivňovat pohybové vzorce. Může se totiž třeba stát, že v příliš prostorné špičce si dítě botu přidržuje skrčením prstů, a to pro jeho nožku opravdu není dobré. Pokud si nejste jisti, jak velkou botu koupit, volte nadměrek raději menší, tím víc pak ale musíte dbát na to, abyste dítěti boty včas vyměnili za větší - vyměnit by se měly tehdy, když nadměrek klesne na 6-8 mm, u batolat na 4-5 mm. Tento prostor je nutný pro správnou práci nohy při pohybu.

Také je důležité, aby bota měla správný tvar špičky - v podstatě by měla kopírovat tvar špičky nohy. Nadměrek by tedy měl být nad nejdelším prstem, ne nad prostředními prsty, aby se nestávalo, že kvůli zaoblení je bota už vlastně malá.

Při nákupu je ovšem třeba boty kontrolovat i na šířku. Je třeba brát v úvahu, jaké bude dítě do bot nosit ponožky - tenké na šířce téměř nepřidávají, na rozdíl od teplých zimních ponožek, které mohou přidat i 4 mm. Záleží samozřejmě na tom, jak to cítí samo dítě. Některým dětem širší bota nevadí, pokud jim dobře drží přes nárt, kolem kotníku a paty, ale jiné chtějí mít boty "akorát"... Ideální asi je, pokud padne bota přesně kolem paty a ve střední části nohy, ale v prstové části má víc místa pro pohyb prstů.

Od chodidel se mnohé odvíjí

Podologická poradkyně Jana Patlichová na www.babyweb zdůrazňuje: "Nohy mají na zdraví obrovský vliv, protože zdola se odchylka od fyziologického postavení promítá do celého těla. Pokud máme například zkrat jedné končetiny, není páteř v ose - dochází k posunu pánve a ke změnám na páteři. Od chodidel se zkrátka mnohé odvíjí. Když dítě tzv. šmajdá, tedy má vbočenou patní kost, reagují na to kotníky, následně kolena a kyčle."

Je ale třeba říci, že to platí i opačně - nožičkám často pomáhá cvičení středové části těla.

Rodiče by měli myslet na to, že výběrem obuvi mohou vývoj dětské nohy hodně ovlivnit. Např. sněhule, které děti v zimě tak často nosí, by neměly být jedinou obuví na celou zimní sezonu.

V létě oblíbené "dřeváčky" jsou zase na došlap příliš tvrdé. Do školky jsou vhodné například sandálky na suché zipy, které si již dokážou i tříleté děti samy zapnout. Sandálky dobře větrají, nožičky se nepotí, což je také dobrá prevence proti různým kožním onemocněním, např. proti plísním.

Proč nemají děti nohy v pořádku

Když si vzpomenu na hodně "staré časy" - takové, které znám z vyprávění své 86leté maminky, napadá mě, proč vlastně dnešní děti tak často již na počátku první třídy nemají nohy v pořádku. Moje maminka totiž často zdůrazňuje - zvlášť když vidí, kolik mají její pravnoučata botiček -, jak celé dětství nosila stále boty po třech starších bratrech, ale nohy jí vždycky dobře sloužily a slouží dosud.

Na dětské nohy samozřejmě působí jak genetické a civilizační vlivy, tak i nošení nesprávné obuvi či příliš těsných ponožek nebo punčocháčů, ale v současné době se negativně projevuje i to, že děti málo chodí a běhají, na rozdíl od časů dětství a mládí mé maminky.

Nemůžeme samozřejmě čekat, že budou současné děti běhat bosky trapem "od průsmyku k průsmyku" jako blahé paměti Kája Mařík s "pánovic" Zdeňou (tyto literární postavy neznají už nejen dnešní děti, ale asi ani jejich rodiče...).

Když jsem ale já byla ve školním věku, od první třídy jsme chodili denně pěšky do značně vzdálené školy a nikoho z rodičů ani nenapadlo, aby nás do školy dovezl autem (tehdy měl auto málokdo...). Dnes vidíme jako běžný obrázek, jak před školou či školkou zastavuje jedno auto za druhým, rodiče děti vozí autem i na kratičké vzdálenosti. A po příchodu domů se velká část dětí nejraději usadí u televize, počítačů či tabletů. Chůze je však nejpřirozenější forma pohybu a je v lidském životě nenahraditelná. Jestliže dítě dostatečně nechodí (vhodnou formou pohybu je také plavání nebo třeba jízda na kole), svaly se nemohou správně vyvíjet a rodiče se pak často diví, že i malé děti bolí při zátěži klouby.

Pravdou je, že dnešní děti bohužel neběží po dlouhém školním sezení ven se "vylítat", nečutají spontánně do míče na kdejakém plácku, jako to dělala v dětství moje generace, ale ještě i generace mých dcer (nepovažujte mě, prosím, za staromilce, opravdu nestůňu po "starých zlatých časech", ale že plácky pro spontánní pohyb nahradily supermarkety a benzinové pumpy, mě zrovna netěší...). Na druhé straně mnoho dětí navštěvuje ve školním věku různé sportovní aktivity a oddíly - pokud dělají například sporty typu basketbal, volejbal apod., pak je vhodná sportovní obuv nutná, aby si děti neničily klouby.

Když má pediatr podezření na vadu nohou...
Při preventivních prohlídkách pediatr nechává projít dítě ve spodním prádle, a pokud má podezření na nějakou vadu nohou, odesílá dítě k dalším odborníkům. Nepodivujte se tedy, když vás lékař pošle s dítětem třeba na dětskou rehabilitaci, kde fyzioterapeut doporučí a ukáže vhodné cvičení. A rozhodně cvičení nepodceňujte a dbejte na to, aby dítě cvičilo - malé dítě nejlépe za vaší pomoci. Pokud se totiž svaly cvičením důsledně neposilují, třeba kotník se bude bortit, i když ho podepřeme pevnou botou.

Lékař (většinou ortoped) může také dítě odeslat do podologické (podiatrické) poradny. V poradně podology zajímá, zda měl v rodině někdo podobné problémy, jako má dítě (rodinná anamnéza). "Pak se provedou otisky - vytvoří se tenký film barvy na fólii, na niž se pacient postaví. S rodiči probíráme, jak ortopedická vada vypadá, zajímá nás postavení patních kostí. Na základě otisků se nechají zhotovit ortopedické vložky a rodiče instruujeme ohledně výběru vhodných bot. Další věc je, že nohu je třeba posílit - posílit svaly a vazy, které klenby drží aktivně -, a na to máme speciální cvičení. Rodičům také dáváme instrukce, jak se k noze chovat co nejlépe. Vhodné je, když do podologické poradny rodiče přinesou na ukázku boty, jež bude dítě v sezoně nosit, a zkonzultují jejich vhodnost s podologem," vysvětluje Jana Patlichová.

Všichni odborníci se každopádně shodují v tom, že dětským nohám by měli rodiče věnovat pozornost od nejútlejšího věku. A je třeba myslet na to, že dětské nohy potřebují dostatek podnětů, aby se mohly správně vyvíjet.

PhDr. Helena Chvátalová